Ceny Paměti národa 2016

Rudolf Dobiáš (1934) prožil šest let v otřesných podmínkách pracovních lágrů a dolů na Slavkovsku a Příbramsku. Odsouzen byl za velezradu. Spolu se svými kamarády z tajného skautského oddílu tiskli protirežimní letáky. Vyzývali v nich, aby lidé nevstupovali do JZD, protestovali proti pronásledování církví, nabádali, aby se národ bránil komunistickému teroru. Vedoucí skautské skupiny byl zatčen kvůli karikatuře Gottwalda a Stalina v pekelných kotlích, pro Rudolfa Dobiáše si StB přišla jen den před Vánocemi, 23. prosince 1953. Tehdy devatenáctiletý mladík, vysokoškolský student ruštiny a slovenštiny, zrovna štípal dřevo na dvoře. Následovaly tvrdé výslechy, hlad a další útrapy vyšetřovací vazby v Bratislavě. Do měsíce komunisté pozatýkali celou Dobiášovu skautskou skupinu a v červnu 1954 už byli do jednoho odsouzeni a posláni do pracovních lágrů. Pracovali tu v drsných podmínkách jako horníci. Rudolf Dobiáš ale na pracovní tábory nevzpomíná jen ve zlém: „V lágru Vojna byla intelektuální atmosféra. Téměř všichni vězni byli intelektuálové – kněz, ekonom, literární kritik, začínající básník, medik, dramaturg. Dalo se s nimi mluvit o literárních otázkách, o poezii.“

Po propuštění na amnestii jej čekala těžká práce na stavbách silnic a železničních tratí. Angažoval se v ochotnickém spolku a navázal na své první básnické pokusy z vězení, psal také povídky a pohádky pro děti. Slovenská literatura ho nakonec objevila díky rozhlasové soutěži. Po roce 1989 pracoval krátce jako novinář, později jako literát na volné noze. Ve své tvorbě se věnuje zejména totalitní minulosti.

Jitka Malíková (1926) byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 11 let za velezradu. Komunisté ji obžalovali jako vedoucí protistátní skupiny, když ve svém bytu ukrývala a pomohla za hranice několika pronásledovaným řeholníkům a kněžím. Zatčena byla v roce 1953. „Bylo to legrační,“ vzpomíná Jitka Malíková. „Byla jsem na fakultě, zrovna jsme měli tělocvik, plavání. Vytáhli mne rovnou z bazénu.“

Tehdy sedmadvacetiletou studentku medicíny vyslýchali nejprve v Bartolomějské, pak na Ruzyni. „Betonová podlaha, neustálá zima, tvrdé výslechy,“ popisuje Jitka Malíková vězeňské podmínky. Do protokolů si vyšetřovatelé zaznamenávali, co potřebovali slyšet, a tak se jim studentka vysmála, ať rovnou napíší, že otrávila Klementa Gottwalda. „Kdo se jich moc bál, na tom se vyřádili,“ dodává Jitka Malíková.

Prošla věznicemi a trestnými tábory v Želiezovcích, Trnovcích, Ilavě a Pardubicích, pracovala za minimální mzdu zejména v zemědělství.

Propuštěna byla na amnestii roku 1960. Medicínu nikdy nedostudovala, směla pracovat jen v dělnických profesích - jako skladnice, myčka nádobí v hospodě. Později se jí přece jen podařilo školu dokončit a až do penze pracovala jako laborantka v nemocnicích.

Antona Tomíka (1932) zatkla StB spolu s jeho přáteli na výletě ve Slovenském ráji v létě 1951. Údajně měli u sebe granáty a pistole. Podle Tomíka ale bylo všechno jinak. Jako podezřelé je bezdůvodně označili lesníci, pak už následovalo rychlé zatčení. Mladíci skončili v Leopoldově, v nechvalně proslulé vyšetřovně přezdívané Mlýn. „Byl jsem tři měsíce na samotce. Část dne jsem se modlil a část konstruoval v hlavě elektromobil,” vzpomíná Anton Tomík.

Vyrůstal jako syn statkáře, kterému po únorovém převratu komunisté grunt vzali - před jeho zraky vyrvali stromy ze třech ovocných sadů a svahy rozorali na ornou půdu. Tomíkův otec se nervově zhroutil a v šestnáctiletém mladíkovi se usadil pocit křivdy a nespravedlnosti. Během studií na Vyšší průmyslové škole v Bratislavě koncem léta 1950 se spolužáky založil skupinu SAK – Spolok antikomunisov. Podle estébáckých archivních dokumentů se skupina soustředila na tištění a distribuci protistátních letáků, shromažďovali zbraně, střelivo a výbušniny, plánovali odstřelit pomník Stalina na bratislavském náměstí. Anton Tomík se tomu však směje, šlo prý jen o řeči. Rozsudek byl však nemilosrdný - 15 let za velezradu a práce v uranových dolech na Jáchymovsku.

Ani tady Anton Tomík nepřestal toužit po svobodě. Koncem léta 1955 se spolu s dalšími spoluvězni pustili do hrabání tunelu. Práce postupovala 15 centimetrů za den. Postupně do tunelu zavedli i světlo, zeminu sypali na půdu truhlářské dílny. Den útěku nastal 6. listopadu večer a zprvu byl úspěšný. Už o dvanáct dní později však byli všichni uprchlíci po rozsáhlém pátrání dopadeni. Antona Tomíka státní bezpečnost chytila na mostu přes Ohři. Policisté po něm začali střílet. „Dostal jsem jí do pánve, ale ještě jsem mohl utíkat. Pak už si nepamatuji nic. Probral jsem se, když mě oblizoval pes.“Za útěk dostal Anton Tomík dva a půl roku trestu navíc, v roce 1960 byl amnestován. Do důchodu pracoval jako dělník a technik v Bratislavě.

Ludmila Váchalová (1936) strávila téměř šest let v komunistickém vězení, z toho prvních devět měsíců na samotce s malým zamřížovaným okýnkem u stropu. V zimě jím do cely padal sníh. Každý den ji bachaři vodili na dvou až tříhodinové výslechy. „Aspoň se něco dělo,“ vypráví, „bylo to snesitelnější, než být pořád sama na cele.“

Do vězení se Ludmila Váchalová dostala za to, že na Západ rozesílala zprávy od svého bratra. Dokumetoval v nich podmínky v trestaneckém táboře Horní Slavkov, kam byl zavřený za přechod hranic. Tehdy teprve sedmnáctiletá Ludmila mu do vězení ilegálně dodávala papír, kopíráky, fotoaparát, později pašovala jeho zprávy ven a na Západ. Brzy však začala pozorovat, že jí stále někdo „doprovází“. Dne 4. prosince 1954 před jejich domem zaparkovalo šest aut s estébáky. Dům prohledali, a poté Ludmile Váchalové nařídili, aby si nastoupila do auta. Domů se vrátila až v roce 1960.

Trest si odpykávala postupně v ženských věznicích v Chebu, slovenských Želiezovcích a Pardubicích. Spolu s dalšími spoluvězeňkyněmi drala peří, loupala česnek, okopávala řepu nebo víno, pracovala v kravíně. Protože odmítla donášet na ostatní vězenkyně, nesměla od svých rodičů dostávat balíčky.

Na jaře roku 1960, šest měsíců před odpykáním plného trestu, byla propuštěna na amnestii. Po návratu pracovala u Československých státních drah, kde zůstala až do důchodu. V roce 1963 se vdala a narodila se jí dcera. Ludmila Váchalová je rozvedená, žije ve Stráži u Tachova.